Od street dance, diplomatické akademie či zpěvu a koncertování se dostala až na půdu americké univerzity a musela se naučit žít bez rodičů v cizí zemi. Nebylo jednoduché se s tím vším popasovat, ale úspěšně to zvládla a obrovsky ji to posunulo. Co ji přivedlo k jejím aktivitám nebo jak vypadají přijímačky a studium v USA se dozvíte v inspirativním povídání s Thao Chi Vu, účastnicí Nejaktivnějšího středoškoláka 2017.
Mezi tvé zájmy patří zpěv a humanitní obory. Jak dlouho už se věnuješ právě zpívání?
Hudbu jsem měla ráda už odmalička, ale nikdy jsem si nemyslela, že umím zpívat. Když mi bylo čtrnáct, neustále jsem doma zpívala karaoke a pak jsem se rozhodla jít do soutěže K-Pop World Festival 2013. V ČR jsem ten rok vyhrála pěveckou část soutěže. Do té doby jsem nikdy před nikým oficiálně živě nezpívala, ale nějakým zázrakem jsem to tehdy vyhrála. A od té doby jsem začala vystupovat na kulturních akcích a pak i trénovat doma. Pak se to rozvinulo samo, nikdy jsem nepobírala žádné lekce. Proč zrovna K-Pop? To není v Česku tolik běžné. Když mi bylo devět, starší sestra tento žánr začala poslouchat. No a spadla jsem do toho i já a už to se mnou zůstalo. Dost lidí se nad K-Popem pozastavuje, ale mně to připadá zdravě ujetý. Zpívala jsi i pro Korejskou ambasádu, jak ses k tomu dostala? To bylo v rámci výše zmíněné soutěže, která byla pod záštitou Korejské ambasády. V návaznosti na to jsem pak vystupovala na dalších jejich kulturních akcích. A co se týče těch společenských věd? Jednu dobu jsem se hodně angažovala v politických simulacích a diplomatických programech. V létě 2016 jsem byla na diplomatické akademii Global-in Fellowship v Berlíně. To pro mě byla hrozně obohacující zkušenost. Potkala jsem spoustu úžasných a schopných lidí. Uvědomila jsem si, co vlastně jako člověk můžu dokázat. Na druhou stranu mě to ale přesvědčilo i o tom, že diplomacie a politika není nic pro mě. Považuju se za hodně emocionálně založeného člověka a všechno si beru strašně osobně. Tím pádem horkokrevné debaty a ostré argumenty v těchto simulacích nebyly úplně pro mě. Nějaké další koníčky? Baví mě jazyky. Původně jsem chtěla studovat němčinu na Karlovce, nebo studovat v Berlíně. Momentálně se ale učím korejsky. Zároveň jsem dva roky tancovala street dance, ale časově jsem to bohužel postupem času nezvládala. Zpěv a koncerty byly spíš nárazové. Měly tyto aktivity vliv na tvoji školní docházku? Moc se jí nedotkly. Upřímně, rodiče mě ve věcech mimo školu moc nepodporovali, protože nechtěli, aby mě to omezovalo ve studiu. Což bych ale já osobně nedovolila, nejsem typ, co by se vyhýbal škole. Neměla a ani jsem nepotřebovala individuální studium. A co na to střední škola? Měla jsem krásný vztah s třídní, která mě podporovala a dokonce chodila na mé koncerty. Škola jako taková podporovala mimoškolní aktivity vždy jen do určité míry. O těch akademiích a simulacích ses dozvídala jak? Klasicky přes internet. Nebo přes další známé či spolužáky.
Ovlivnily tvoje aktivity nějak spolužáky ve třídě? Chodila jsem na osmiletý gympl. Spolužáci moje aktivity vnímali, ale po těch letech jsme si na konci byli všichni už „tak nějak ukradení“. Teď studuješ vysokou školu v USA, Minerva Schoolsat KGI. Jak ses k ní dostala, jak jsi na ni přišla? Na programu Global-In Fellowship jsem potkala nadcházejícího studenta této školy. Měla jsem to štěstí, že jsem s ním byla v mentorské skupině, a tak jsem měla šanci se s ním víc sblížit. Koncept školy jako takový mě neskutečně nadchl. Je to naprosto nový pohled a přístup k vyššímu vzdělání a v ten moment to bylo přesně to, po čem jsem toužila. A tak jsem se rozhodla, že se zkusím přihlásit. Přijímací percentil byl 1.9, což dělá asi 300 lidí z 20 000. Vstupní test si tato univerzita tvoří sama, nebyly to klasické americké SAT. Měla jsem tu univerzitu jako první prioritu, ale vzhledem k těm šancím jsem si nikdy nemyslela, že by to vyšlo. Byla jsem připravená nastoupit na vysokou i v ČR nebo třeba v Německu. Teď ale studuji v San Franciscu. V rámci mého bakalářského studia se ještě podívám do dalších šesti měst po celém světě. Jak probíhalo to příjímací řízení? Celé přijímací řízení má tři části. První část je vstupní test, který otestuje kreativitu, logické a kritické myšlení. Další, dle mého nejdůležitější část, je souhrn všech nejdůležitějších mimoškolních aktivit, kterým jste se během posledních čtyř věnovali. A poslední část jsou doporučení a dosavadní studijní výsledky. Co ti udělalo největší radost? Z těch úspěchů? To je strašně těžká otázka. Myslím, že můj největší úspěch bylo samotné přijetí na moji vysněnou univerzitu. Ale co se zpěvu týče, když jsem měla tu šanci stát před vyprodanou Lucernou, mělo to pro mě (a stále má) strašně velkou hodnotu a je to něco, co se nedá zopakovat. Zároveň je v takových dechberoucích momentech těžké zachytit ten pocit… vím ale, že to bylo dechberoucí. Takže bych řekla, že přijetí na univerzitu pro mě byl největší úspěch a koncertování mi udělalo největší radost. Když jsi dělala, co tě baví, nemusela jsi teda dělat žádné ústupky v jiných aktivitách? Popravdě, kvůli zpěvu jsem musela omezit tanec. Mrzí mě, že jsem se ho během střední vzdala, ale zároveň to beru tak, že mě každá kapitola něco naučila a vždy se ke všemu můžu vrátit. Nejšílenější zážitek během mimoškolních aktivit? Po celém světě působí organizace DayBreaker, která propaguje zdravý životní styl ve velkých světových městech. Jejich cílem je přimět lidi v těchto velkých metropolích se trochu pozastavit a uvědomit si, že ten velkoměstský ruch a shon není celý jejich život. Můj nejšílenější zážitek byla party od DayBreakeru, která začala na lodi za úsvitu, v pět ráno. Cvičila se jóga, tancovalo se. Prostě klasická Kalifornie. Byl to neskutečný pocit… z pravé strany GoldenGate a z druhé strany celé město. Z nevyspalosti jsem měla v sobě strašně moc adrenalinu, a cítila jsem strašný vděk, že jsem dostala šanci zažívat takové zkušenosti. Cítila jsem „život“. Vraťme se k té vysoké škole, to je hodně zajímavé. Řekla bys nám k tomu něco víc? Je to hodně náročné studium. Jak psychicky, tak akademicky. Odstěhovala jsem se na druhou stranu světa, musím se naučit žít sama a to ze začátku byla ta nejtěžší část, hlavně kvůli mojí povaze. Doma jsou lidi, které znám, mám tam kontakty, a když něco potřebuju, pokaždé vím, kam a za kým zajít. Tady to bylo budování od nuly. V tomhle věku mi přijde, že je i mnohem těžší udělat si hodně dobré kamarády a nemít jen známé. Budovat ten vztah trvá, ale o to jsou to vztahy pevnější a upřímnější. Jak jsi to nové sociální prostředí nakonec zvládla? Považuju se za ambiverta. Pokud jsem v hodně velké společnosti, skupině více než pěti lidí, tak se proměním spíš v introverta. Ale co se týče menších skupin, dokážu být velmi otevřená. Se spoustou námahy to ale dopadlo úžasně. Teď už to v novém prostředí zvládám a lidi kolem mě jsou vážně neskuteční, jsem tu strašně šťastná. Našla jsem si tady„svoje“ lidi a taky si myslím, že jsem se trošku naučila fungovat jako samostatná jednotka.
Chi na koncertu kapely Jelen se svou nejlepší kamarádkou, Marií Čejnovou - vítězkou Nejaktivnějšího středoškoláka 2016.
Objevila jsi na škole nějaké nové zájmy?
Během mého pobytu v San Franciscu jsem se naučila neskutečně moc věcí o seberozvoji. O tom jak žít bez rodičů a nesložit se z toho a o tom jak strašně moc důležití jsou lidé okolo mě. A na to jsem asi momentálně ze všeho nejvíc pyšná. Začínám objevovat kouzlo pouta komunity a zároveň se učím sdílet a přijímat neúspěchy a bolesti, kterých momentálně zažívám spoustu. Jako ročník věnujeme velkou pozornost fenoménům jako Impostor syndrom, fenomén velké ryby v malém rybníku nebo FOMO ‐ fear of missing out. A společně se s tím snažíme bojovat.
Nejela jsem do Ameriky s tím, že prostě chci být „dospělá“. Jen se to nějak začalo dít. Cítím, že je něco jinak, přestože jsem během prvního semestru kromě školy nedělala žádné extra aktivity, došlo mi, jak moc jsem se změnila jako člověk. Naučila jsem se hodně o tom, kdo jsem. Mělo to vliv i na změnu mého sebevědomí, komunikace s lidmi a pohledem na svět, k lepšímu, samozřejmě. Teď cítím, že je toho hodně, co se můžu a musím ještě naučit. Minerva Schoolsat KGI mi dodala i hodně pokory, jsem vděčná za to, že tam můžu být. Je to šance, kterou nedostane úplně každý. Co bys řekla nebo doporučila lidem, kteří se chtějí začít víc angažovat? Myslím si, že žijeme ve velmi privilegované společnosti. Máme prostředky, nemusíme se doma starat o války, a tak je strašná škoda nevyužít tyhle výhody pro rozvoj zevnitř. Myslím, že jakékoliv aktivity navíc člověka hrozně obohatí. Věci kolem naberou nový rozměr a hlavně smysl. Když lidi jen chodí do školy, spousta z nich může být zmatená, štve je to, říkají si „Proč to dělám?“. Jakmile si člověk najde něco, co ho opravdu baví a je to pro něj vášeň, posune ho to úplně jinam. Myslím, že je škoda žít život stylem, že ho jenom přežíváš. Hledat si příležitosti a využít to, že je vůbec máš. Využívat naplno internet a zeptat se lidí, kteří se v tom prostředí už pohybují. Mezilidské konexe mohou být občas i užitečnější a příjemnější než internet. Pokud nevíš, kde hledat a kde začít, skupiny na Facebooku nebo stránky typu Youthop.com jsou super začátek. Jaké jsou teď tvé plány do budoucna? Co se akademického života týče, příští rok si budu volit obor psychologie a kognitivní vědy. Nemířím tak úplně na kariérní dráhu psychologa, ale asi by mě bavilo pracovat v oboru osobního rozvoje a v oboru design thinking/experience design. A hrozně ráda bych se zase oficiálně vrátila ke zpěvu. Zpívám sice občas na nějakých školních akcích, ale chybí mi to. Tak uvidíme, kam mě další měsíce dovedou. Nějaké poselství na závěr? I přesto, že moc podporuju lidi, co chtějí dělat něco víc, myslím si, že by se do toho nikdo neměl nutit. Ne vždycky musí člověk dělat milion věcí najednou, aby se cítil aktivní. Stačí i maličkost, která vás baví a naplňuje. Rozhodně nemá cenu se zapojovat do hromady věcí, kterým stejně ani tolik nevěříte a neberou vás. Nedělejte to pro uznání ostatních (ať už je to kdokoliv), ale pro sebe. Děkujeme moc za příjemný rozhovor a ať se v Americe daří!
