Sářiny aktivity jsou (doslova) prošité módou, uměním nebo focením. I když je kvůli své práci garderobiérky nebo organizaci blešáků často v jednom kole, je podle ní důležité se i jen tak zastavit a vnímat okolní prostředí, což ráda dělá třeba na cestách s pomocí svého fotoaparátu. Jaké to je vydávat módní časopis nebo co si myslí o současném vzdělávacím systému, se dozvíte v rozhovoru se Sárou Prostějovskou, která patří mezi TOP 25 Nejaktivnějšího středoškoláka 2017.
Sáro, minulý rok ses zúčastnila naší soutěže. Co ti to přineslo a v čem tě to obohatilo?
Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla o postupu mezi 25 finalistů soutěže, mi hlavou proběhla myšlenka, že to, co dělám mimo školu, není zbytečnost.
Jakmile se člověk dostane do vedení nějakého projektu, jen těžko ho dokáže vnímat objektivně, a zpětná vazba je leckdy tou nejlepší odezvou, které se mu může dostat, pokud se chce nějakým způsobem v práci posunout. A postup do finále mne tehdy utvrdil v tom, že stojí za to pokračovat v tom, co dělám.
Na společném víkendu jsem později dostala šanci poznat spoustu inspirativních lidí z různých oborů, mladších i starších, holek i kluků. Ke každému jsem vzhlížela, každý se musel během své cesty popasovat s různými překážkami, ale všichni se přes to všechno drželi toho, co je baví, a nevzdali se po prvním neúspěchu. V tom to asi vězí - nepolevovat, i když možná nejde vždycky všechno podle plánu.
Co teď vyplňuje tvoje dny? Čemu se věnuješ? Po studiu na oděvní škole jsem rok brigádničila - chtěla jsem si oddechnout od pravidelného režimu, mít dostatek času na realizaci menších projektů, a hlavně najít samu sebe bez jakéhokoliv nátlaku od okolí a středoškolského prostředí. Během minulých 18 měsíců jsem se stihla podívat do 12 měst rozsetých po Evropě, snažila jsem se cestovat za co nejmenší obnos peněz a vidět co nejvíc toho jen šlo. Kouzlo low-cost travellingu tkví v jisté závislosti na vzájemné kooperaci a schopnosti řešit problémy jiným způsobem, než že si člověk jednoduše koupí, co potřebuje. Zároveň se do vás každé navštívené místo otiskne spolu s prožitými zážitky a lidmi, které jste během cesty potkali, a tak ať už jedete na dvoudenní nebo dvouměsíční výlet, nestane se, že byste se vrátili domů a vnímali svět stejně jako ve chvíli, kdy jste odjížděli. Díky cestování jsem se vrátila zpět k fotografii, které jsem se na nižší úrovni věnovala na gymnáziu. V říjnu minulého roku jsem si pořídila analogový kompakt a od té doby ho téměř nepustím z ruky. Naučila jsem se dívat se kolem sebe, všímat si detailů, světla a stínů, zpomalit, zastavit se a jen vnímat prostředí, ve kterém se nacházím, což mi dříve dělalo problém. Láska k oděvu mi ale zůstala, jsem stále obklopená oblečením - s plesovou sezónou vždy přijde několik zakázek, vypomáhám s šitím, kde je potřeba, a organizaci blešáků snad k vodě nikdy nepustím. Po uzavření kulturního centra na Nákladovém nádraží Žižkov jsme se přesunuli na loď Altenburg 1964, kde proběhly dva letní blešáky a třetí v září, na kterém jsme spolupracovali s bike jesus crew - a tak blešáku vévodila kola a cyklokomponenty. Další blešák nás čeká teď v listopadu v Bike Jesus na Žižkově, tentokrát noční. Od září jsem nově nastoupila do garderoby Divadla Rokoko, a tak se teď kromě oblečení z druhé ruky koupu i v kostýmech. Kdy se to v tobě zlomilo a začala ses naplno věnovat i aktivitám mimo školu? Vždycky mě bavila výtvarná výchova nebo jazyky. Ve volném čase jsem např. ráda upravovala plátěné tašky. Poté se přidalo pořádání blešáků, začala jsem se také více zajímat o současnou kulturní scénu. Později jsem přešla z gymnázia na oděvní školu. V oděvnictví jsem se našla, chytlo mě za srdce.
Tehdy jsem měla v plánu se po střední škole přihlásit na univerzitu do zahraničí, což mě přimělo k tomu, abych se věnovala více svým vlastním projektům. Dobré známky na vysvědčení jsou samozřejmě výhodou, ale k získání stipendia nestačí.
Později jsem si uvědomila, že prvotní cíl pomalu klesá na žebříku mých priorit a mnohem více mi začalo záležet na samotném procesu práce a vývoji projektu.
Atmosféra blešáku.
Ve druháku jsi se spolužačkami založila časopis Mod.age, který si udělal celkem velké jméno. Jak to celé vzniklo? Oděv a móda není jen o samotném produktu, ale i o atmosféře a kouzlu kolem ní. Měly jsme potřebu to, co jsme vytvářely ve škole, nějak prodat, dostat dál - na vyšší úroveň. Rozhodly jsme se proto jít touto cestou.Jen jsem si na začátku neuvědomila, jakým problémem bude financování zinu. Během dvou let vyšla celkem tři čísla. První vydání mělo jen pět výtisků, které jsme se spolužačkami rozdaly mezi kamarády do kaváren na Letnou a Vinohrady, aby se časopis dostal ke čtenářům. K tomu byly potřeba i sociální sítě. Potom, co jsme Mod.age založily účty na Instagramu a Facebooku, nám začaly přicházet nabídky z agentur s nabídkami, že nám v případě potřeby rádi poskytnou fotografy nebo modelky. Byla pro nás čest spolupracovat se zkušenými lidmi z oboru. Hned ve druhém čísle se nám například naskytla možnost zpracovat rozhovor s návrhářkou L‘ubicou Skalskou, která se věnuje udržitelné módě, a také nás zaštítilo Club-Mate. S jakou reakcí jste se setkaly ve škole? Původně to všechno mělo být koncipováno jako školní časopis. Naše představy o výsledku se ale neshodovaly s těmi, které mělo vedení školy, a rozhodly jsme se proto jít jinou cestou. Celé to bylo tak trochu na punk, druhé číslo nám například vytisknul kamarád. Šlo o 25 výtisků, které si čtenáři mezi sebou navzájem předávali a zine po přečtení vraceli zpět do kavárny, kde si ho půjčili, aby si ho mohlo prohlédnout co nejvíc lidí. Další velkou zkušeností pro tebe byly stáže ve Francii a na Slovensku. Pověz nám k tomu víc. Ve Francii jsem byla na dvoutýdenním pobytu v rámci programu Erasmus+, přes který můžete vyjet do zahraničí nejen na vysoké škole, ale i na střední. I když mi stáž byla nabídnuta mojí školou, později jsem zjistila, že je otevřená nabídka k dispozici i na stránkách Erasmus+ a přihlásit se může prakticky kdokoli, kdo má zájem. Naše stáž probíhala na univerzitě v Cannes, kde jsme dostali za úkol ušít večerní róbu na filmový festival.
Šaty, jejichž vytváření Sáru zaměstnávalo během její stáže ve francouzském Cannes.
Jak ses dostala ke stáži ve slovenské pobočce ZOOTu, e-shopu s oblečením různých značek? Do Bratislavy jsem jela v osmnácti, chvilku poté, co nám vyšlo první číslo Mod.age. Opět to bylo na čtrnáct dní, tentokrát jsem si musela většinu věcí zařídit sama – včetně ubytování. Kontaktovala jsem jejich produkční, jestli nepotřebují stážisty, a po kladné reakci jsme se rovnou domluvily, kdy přijedu. Během stáže jsem poznala, jaké to je pracovat v týmu lidí v tomto odvětví. Osahala jsem si, jak funguje spolupráce influencerů či blogerů s firmou, monitoring médií atd. Viděla jsem také, jak probíhá příprava focení pro velký magazín, pomáhala jsem zařizovat prostory. Obecně pro mě bylo velkou zkušeností pozorovat, jak taková společnost na zdejším trhu funguje. Moc mi pomohla v dalších aktivitách, do kterých jsem se po návratu pustila. Byl to pro mě takový startovací můstek. Je něco, co bys vytkla českému školství, a chtěla to změnit, kdybys měla tu možnost? Je spousta věcí, která funguje víc než dobře, a naopak také spousta, která vůbec ne. Samozřejmě je každá škola vedená trochu jiným způsobem, tedy můžu mluvit jen ze své zkušenosti, případně ze zkušenosti svých blízkých. Myslím si, že by se k žákům mělo přistupovat více individuálně a věnovat se potřebám jednotlivců, především pak na všeobecně zaměřených gymnáziích. Každému jde něco jiného, někdo je talentovanější na přírodovědné předměty, někdo na humanitní. Přehnaná slovní kritika žáka je ale špatnou motivací, pokud chceme zlepšit jeho výsledky v určité oblasti. Člověk v jakémkoliv věku přirozeně potřebuje slyšet konstruktivní kritiku - tohle jsi udělal dobře, tohle jsi mohl udělat líp. Komunikace mezi žákem a učitelem je důležitá, zejména ve chvíli, kdy by měl být učitel dítěti vzorem. Co se týče mimoškolních aktivit - pokud se nedotýkají školského systému a narušování osnov, je všechno v pořádku. Ale jestliže se nejedná o kroužek, který se koná každý týden v tu a v tu konkrétní hodinu, člověk se nevyhnutelně dostane do situace, kdy si musí vybrat mezi jím a školou. A v takovém případě jsem pokaždé narazila. Tím bych se ráda vrátila k bodu, že je důležité vnímat žáky jako jednotlivce a být schopen rozlišit, kdy se student nedostavil k výuce, protože se mu prostě nechtělo na test z fyziky, nebo protože pomáhá s produkcí festivalu a schůzka mu zrovna vyšla na středeční dopoledne. Stejně tak se může stát, že mimoškolní aktivita studenta bude postupem času vyžadovat deset takových dopolední do měsíce, a v tu chvíli by stálo za to posoudit, zda-li by zvládl studium s individuálním plánem. On se ten ‘koníček’ může později dost dobře stát prací, kterou dotyčný člověk bude po celý život dělat dobře a s láskou. A od čeho jiného chodíme do školy, než abychom byli připraveni na život v tomto ohledu? Jaký má v tomto případě smysl dávat na výběr takovému studentovi mezi možností studia na střední škole a jeho mimoškolními zájmy?
Dáš na doporučení od ostatních, nebo si to spíš děláš po svém? Vždycky jsem měla svou hlavu. Když jsem z něčeho měla dobrý pocit, šla jsem si za tím dál a neohlížela se tolik na rady ostatních. Pokud se člověk nemůže spolehnout na nic jiného, tak ať se řídí tím, jak se ohledně svého projektu cítí on sám. Sářino portfolio: https://sara-prostejovska.tumblr.com/ Mod.age na IG: https://www.instagram.com/mod.age/ Mod.age na FB: https://www.facebook.com/mod.agemagazine/?ref=br_rs web Erasmus+ : http://ec.europa.eu/programmes/erasmus-plus/node_en
