Téma jeho středoškolské odborné činnosti - analýza ptačího zpěvu, konkrétně lejska malého – ho dostalo až na mezinárodní soutěž do Číny, odkud si přivezl zlatou medaili. Výzkumu tohoto dosud neprobádaného odvětví se věnuje i nadále při studiích biologie na Univerzitě Karlově. Ondřej Belfín – 5. Nejaktivnější středoškolák 2017 a nynější člen týmu ProStředoškoláky – vám prozradí, co ho k bioakustice přivedlo či jak zvolnit a nevyhořet.
Ahoj Ondro, vysvětlíš nám ve zkratce, co děláš?
Dělám toho hrozně moc. Ostatně jako všichni aktivní středoškoláci.
O co ses zajímal na střední škole?
Na střední škole jsem měl dvě největší aktivity, kterým jsem věnoval svůj čas. První byl sport, který když chceš dělat vrcholově, tak se mu musíš věnovat naplno. Každý den tréningy, na to regenerace. Druhou věcí byly biologické výzkumy. K tomu mě přivedl zájem o přírodu, který jsem měl už odmala. Docházel jsem do přírodovědného oddílu, potkal zajímavé lidi z oboru a našel jsem se v tom.
Myslíš, že ti sport pomohl v disciplíně?
Určitě. Já mám takovou filozofii, že veškerá aktivita, která ti přijde naprosto zbytečná, a myslíš si, že je na nic – třeba i ve škole – se ti nakonec ukáže jako užitečná a sport to dokazuje. Ta morálka se hodila třeba při psaní vědeckých článků, kdy je někdy třeba vydržet, nezbláznit se z toho.
Co tě motivovalo pustit se do mimoškolních aktivit hlouběji, převést biologii – koníček, ve vědeckou práci?
Původně jsem neměl v plánu jít studovat biologii. Chtěl jsem studovat medicínu, protože jsem si myslel, že v biologii nenajdu uplatnění. Rozhodl jsem se tedy, že když mám na střední tolik času, tak udělám kvalitní výzkum, který se bude rovnat diplomce nebo bakalářce. Tím bych si to ne-studium biologie trošku vykompenzoval. Což si myslím, že se povedlo a navíc mi to ukázalo, kam se směřovat a přesvědčilo mě v tom, že medicína není pro mě. A uvědomil jsem si, že když budu dělat to, co mě baví, tak může být úspěšný a najdu uplatnění třeba i v té biologii. Jaký byl zatím tvůj největší projekt? Vědecký výzkum, který jsem zpracoval také jako SOČku. (pozn. SOČ = středoškolská odborná činnost neboli rozšířená seminární práce na libovolné téma, která by svým výsledkem měla přinést nové poznatky a přispět tak společnosti) Ta SOČka nebyla jen samotná, jednorázová věc. Stal se z toho projekt, který mě mimo jiné dostal i na mezinárodní soutěž do Číny (Beijing Youth Science Creatition Competition). Donutilo mě to svou práci nějak prezentovat. Pak následoval kolotoč aktivit a konferencí i mimo tu soutěž. Na tom projektu dělám dál a pořád roste, ale pracoval jsem i na jiných, které jsem jako SOČku neprezentoval. Vlastně se dá říct, že jsem začal projektem a potom mi došlo, že se to dá aplikovat na tu SOČku. O co v projektu šlo? Studoval jsem ptačí zpěv, akustiku jednoho konkrétního druhu – lejska malého. Zkoumal jsem například to, proč ptáci zpívají tak brzo ráno - proč nás tedy ráno budí. Proč se někteří samci ozývají jinak než jiní. Zjišťoval jsem, jestli ptáci v ČR zpívají určitým dialektem a proč mají ptáci v každé zemi dialekt jiný – porovnával jsem nahrávky a snažil se zjistit, jestli tomu tak je, nebo není a případně vysvětlit. Nasbíral jsem celou řadu dat a výsledků, které spíše otevřely otázky nové, kterým jsem se následně věnoval a stále věnuju. Studovat něco takového je netradiční a někomu by se to mohlo zdát až absurdní. Proč teda ptačí zpěv? Tak nutno říct, že obecně studium zvuků zvířat je poměrně nový obor a teprve se ukazuje, jak poznatky základního výzkumu bude možné využít i v praxi. Měl jsem víc možností jakým tématům z ornitologie se věnovat, ale můj výběr tématu (ptačího zpěvu) souvisí asi s další aktivitou, které jsem se taky věnoval a to hudbě. Hraju na kytaru a tak jsem měl k bioakustice blízko. V terénu jsem zjistil, že jednotliví samci toho lejska malého zpívají jinak a přišlo mi to natolik zajímavé a nebylo to ještě probádané, že jsem se rozhodl zkusit vyzkoumat něco víc. Kolik času jsi SOČce věnoval? Já jsem na tom dělal v podstatě už od deváté třídy. Školní docházka tím utrpěla – někdy víc, někdy míň. Ze začátku jsem měl bez individuálu problém a navíc doma mě v tom moc nepodporovali, protože ještě neviděli výsledky, které by projekt mohl přinést – což jsem samozřejmě tehdy neviděl ještě ani já, kam až by se to mohlo dostat, sám jsem překvapenej. Bylo těžké si to prosadit. A když už jsem byl v té škole, na předměty jsem se připravoval o přestávkách nebo během vyučování těch, které mě nebavily. Pak se to zlepšilo, když jsem měl individuál a mohl jsem víc chybět, pokud jsem splnil všechny testy. Vyhovovalo mi dohnat si velké množství látky najednou. Ale stejně ten individuální plán nebyl tak růžovej, jak se zdá. Škola tvůj projekt a působení brala jak? Záleželo to učitel od učitele – ze začátku to bylo hrozný. Nejen učitelé, ale i spolužáci. Přijdete do školy a pořád posloucháte „ty flákači, kde jsi zase byl“ a furt jim musíte vysvětlovat, že děláte na nějakých projektech. Oni to nechápou, protože většinou nic takového nedělali nebo o té možnosti ani neslyšeli. Zvládnout to byl docela oříšek. S prvními úspěchy ale zjistili „aha, tak on se asi nefláká“ a pak to pochopila i většina učitelů. Já měl štěstí na dobré kantory, kteří mne v tom podporovali. Byli i někteří, co mi házeli klacky pod nohy, ale já si myslím, že jsem docela odolnej, takže mě to nijak nevzrušovalo. Vyjmenoval bys nám nějaké svá ocenění? Medaile, diplomy? Se SOČkou jsem se umístil (celostátně) na třetím místě a přivezl zlatou medaili ze soutěže v Číně, což bylo ocenění mezinárodního měřítka. A pak si třeba hodně vážím ocenění na konferencích za nejlepší studentskou přednášku a přitom v konkurenci doktorandů ještě jako středoškolák. To mi dává k mému výstupu ceněnou zpětnou vazbu, že se lidem můj projev líbil a že jim přišly ty výsledky natolik zajímavé. To mě těší. A paradoxně jsem na té akci vůbec nechtěl přednášet, jen vystavovat, ale nakonec jsem se rozhodl do toho jít. Myslíš, že na tvých úspěších měla podíl i škola? Bohužel ten systém je nastavený špatně. Ve výsledku když student dosáhne úspěchu na mezinárodní úrovni, sama škola na tom zřídkakdy měla nějaký podíl. Potřebné vědomosti jsou úplně jinde, než to co vás naučí v lavicích. Škola má v tomhle jedinou možnost, kontaktovat někoho z univerzity, najít talenty a dát jim ten prostor k rozvoji, i pomocí toho individuálu třeba. To je podle mne důležité. Co zatím považuješ za svůj největší úspěch? A z čeho jsi měl největší radost? Nemluvil bych o nějakém konkrétním výsledku. Za úspěch považuju to, že člověk toho zvládl dělat tolik a naučil se využívat čas. Výmluvy typu „nemám čas, musím skončit se sportem, když jdu na gympl, protože se musím učit…“ jsou podle mě největší hloupost. Je to jen o tom, že lidé nevědí, jak si ten čas zorganizovat. To považuji za svůj největší úspěch. Naučit se pracovat s časem a zvládat toho hodně.
A nejšílenější zážitek? Tak těch bylo hodně. Další věc proč je dobré ty extra aktivity dělat. Taková co rozesmála, byla třeba, když jsem analyzoval noční zpěv a v půlce nahrávky někdy ve tři ráno se najednou se ozvaly sprostý výkřiky nějakého opilého člověka, který se náhodou ocitl uprostřed pralesa. To využívání času ses učil metodou pokus-omyl, nebo jsi i četl nějaké publikace, články? Trochu náhodou jsem například v rámci jednoho semináře absolvoval hodiny time-managmentu, kde jsem objevil nějaké aplikace, které mě na mobilu aspoň na čas zbavily sociálních médií. Ty přednášky byly fajn, ale ve výsledku to člověk prostě musí zkoušet tou metodou pokus-omyl, aby přišel na to, co mu sedí. Řekl bych, že až teď jsem přišel na to, jak si rozdělit priority, plánovat si den. Čeho ses v rámci výzkumu musel vzdát nebo omezit? Nezvládal jsem chodit každý den do hospody. Teda, jednou za týden jsem to myslím zvládal, to bylo v pohodě. Musel jsem omezit trošku přípravu do školy, ale zároveň mě to naučilo uvědomit si, že člověk i s menší přípravou může dosáhnout stejného výsledku – musí se do toho jen pustit intenzivněji. Bohužel čím víc toho dělám, tak vidím, jak většinu věcí ze školy nevyužiju a raději se vzdělávám jinde. Myslíš si, že utrpěly tvoje sociální vztahy? To bych řekl, že přesně naopak. Díky všem těm aktivitám jsem získal mnohem víc kontaktů. Přišlo mi, že moje okolí žilo v bublině školních či kroužkových kamarádů, ale mně tím, jak jsem měl tolik aktivit, se to prolínalo. Poznal jsem tak i lidi s jiným zaměřením, z jiných kruhů. Jaké bylo největší zklamání během projektu? Ocitl ses někdy ve slepé uličce? Vždycky něco bylo. U sportu šlo o zranění, které mě vždycky psychicky prověřily, měl jsem na ně „štěstí“. To je slepá ulička, ale i to dost naučí. To zklamání chce brát spíše pozitivně, že jde o něco nového a člověk se tím poučí pro příště. A konkrétní? To teď tak rychle nemůžu říct. Určitě nějaké byly, ale na ty člověk většinou raději zapomíná. Zklamání tě naučí hledět na všechno z druhého úhlu, a že svět se nezboří, když se něco nepovede. Měl jsi někdy problém se „syndromem vyhoření“? Hmm… měl jsem od něj kousek. Bylo to na konci maturitního ročníku – ne kvůli škole, ale kvůli tomu, že to byla doba, kdy finišovaly všechny velký projekty, dopisování toho výzkumného projektu, poslední rok v juniorské kategorii. Měl jsem i nějaké finální koncerty… hrozně moc věcí v jednu chvíli. Do toho ta škola, kde mne okolí tlačilo do pozice, že člověk musí uspět a to se od něj očekává. Nechtěl jsem si to sice přiznat, ale asi i tam ten stres byl. Zrovna měsíc předtím vyhořel jeden můj kamarád a tak jsem si uvědomil, že se to fakt může stát i někomu v mém věku. Viděl jsem, i jak se k tomu dostal, tak jsem na poslední chvíli zbrzdil a to těžké období jsem myslím přešel dobře. Potom jsem si dal pohodové léto a dostal se z toho. Celkově mi to pomohlo.
Nejlepší rada, kterou jsi kdy dostal?
Těžká otázka. Těch bylo totiž hodně a uvědomím si je většinou až zpětně, když se něco pokazí. Napadá mě takové klišé. Když někdo řekne „zpomal“, tak je to pravda. Někdy je dobrý se zastavit a promyslet si, jestli to, za čím se člověk žene, má opravdu smysl a jestli ten čas využívá efektivně. To trošku souvisí s tím vyhořením, kdy jsem si uvědomil, že tehdy toho bylo už moc. Ale zase na druhou stranu, někteří lidi to říkají jen proto, že nemají co jiného říct. Brzdí aktivní lidi od té jejich „aktivní povahy“. Takže se tomu chce trošku bránit, je třeba rozlišovat, od koho ta rada – to upozornění – přichází a zároveň člověk musí mít tu brzdu sám a být na to připravený. Bral jsi to lépe od vrstevníků nebo spíše starších a zkušenějších? Když to říkali rodiče, tak jsem to nebral vážně, protože ti se hlavně snažili o to, abych uspěl ve škole. A to je samozřejmě správně. Ale neviděli takový význam v těch mimoškolních aktivitách jako já. Vrstevníci to říkali, protože podle mne ani nevěděli, co to obnáší a o co oni přichází. Nejvíc mi to pomohlo, když to přišlo od někoho z toho vědeckého sektoru, od mojí školitelky. Byl to člověk, který mě konstantně popoháněl dál, a když najednou viděla, jak toho mám hodně a najednou mě brzdila, tak jsem pochopil, že je čas zvolnit. A pochvaly nejvíce potěšily teda od školitelky? Nejvíc vždycky potěší pochvaly z oboru. Ať už to bylo v tom sportu nebo ve vědě. To mě vždycky potěší víc, než když někdo mimo obor řekne „Ty jo, ty seš dobrej, ty toho děláš tolik.“, no když ten člověk neví, co to obnáší, tak to nikdy nemůže opravdu ocenit. Jaká změna by českému školství podle tebe nejvíce prospěla? Rozhodně by pomohlo se specializovat už od nižších ročníků gymnázia. Jsou sice školy se zaměřením, ale podle mne by jistá specializace pomohla i tady. Studentům by pomohla možnost zvolit si semináře navíc z toho, co je zajímá. Souhlasím s ideou všeobecného vzdělání, ale někde se nemusí jít tolik do hloubky, obzvláště ve věcech, které lze v dnešní době lehce dohledat na internetu. Jako jsou přesné letopočty nebo autoři filozofických citátů. Na to máme Google apod. V současnosti je nesmírně důležitý cizí jazyk a práce s technikou. Taky bych byl pro lepší informovanost škol o aktivitách, do kterých se jejich studenti můžou zapojit. Co bys nakonec doporučil studentům, kteří se také chtějí pustit do nějakého projektu? Jak a kde začít? Ideální je sledovat na internetu všemožná fóra, která sdílejí různé aktivity. Taky je dobrý se zajímat o to, co se děje ve městě a okolí, co pořádají třeba různé univerzity nebo navštěvovat zajímavé přednášky. A když se člověk začne účastnit takových věcí nejdřív pasivně, tak si najednou zjistí, co pak může dělat reálně sám. Pozná nové lidi. To je takový základ, obecný přístup a pak si myslím, že už se v něčem najde a objeví v sobě podnikavého ducha. A jaké máš plány do budoucna? I tohle se dá pojmout jako rada. Člověk by měl na střední zkusit hodně různých aktivit, ale pak by se měl časem zaměřit, specializovat na jednu věc a myslím, že pro mě teď ten čas nadešel. Už jsem toho vyzkoušel spoustu a teď bych měl věnovat pozornost jednomu. Aplikovat co jsem se už naučil jinde. Momentálně studuju biologii na Univerzitě Karlově a přiznám se, že mne trošku štve, že mě ta škola pořád brzdí. Pořád mi přijde, že mi nedává tak úplně to, co potřebuju. Vnímám to jako člověk, co je rozhodnutý v tom, co chce v životě dělat a ta škola ho spíš drží zpátky. To bych rád ještě změnil v naší společnosti, aby ti aktivní rozhodnutí lidé měli možnost se opravdu rozvíjet a neztrácet čas nějakými systémovými přežitky. Takže se budu snažit nadále rozvíjet v řešení vědeckých projektů v biologii a i když to po finanční stránce nebude třeba taková výhra, tak vím, že mě to baví a to je důležité. Přijde mi, že peníze jsou jen kompenzace ztraceného času v práci, která nás nebaví. Děkujeme za rozhovor, Ondro, a přejeme spoustu nejen ornitologických úspěchů!
