Honza Sláma v sobě nosí definici podnikavé duše. Má spoustu nápadů a vizí, které se nebojí zkoušet měnit ve skutečnost - i za cenu toho, že to třeba nakonec nevyjde. S projektem Nenech to být, který byl minulý rok oceněn prestižní Cenou Gratias Tibi, se snaží bojovat se šikanou na českých školách a nyní pracuje i na jeho americké verzi. Čím se tento mladý podnikatel a Nejaktivnější středoškolák roku 2017 řídí a jaké má další plány, se dozvíte v dalším inspirací přetékajícím rozhovoru.
Honzo, začneme tím, co se o tobě ví. Už od dvanácti let podnikáš.. Na přednášce jednoho investora jsem slyšel, že podnikáním se dá nazvat činnost, která dělá obrat minimálně sto milionů korun ročně, k čemuž mám zatím dost daleko. Takže podle této definice jsem podnikatelem nebyl ani ve dvanácti letech, ani teď a myslím, že ještě hodně dlouho nebudu. Nicméně, pokud mám říct, kdy jsem se začal snažit o nějaký aktivity, který, kdyby se třeba ztisícinásobily, měly podobu podnikání, tak to bylo v těch dvanácti letech. A proč tak brzo? Co tě k tomu vedlo? Byla to úplná náhoda. Nikdy jsem podnikatelem být nechtěl, ani mě nějak nelákalo vydělávat velké peníze. V podstatě jsem se jen bavil, hledal se, zkoušel spoustu nových věcí a oborů. Ostatně, podobně jako všichni, co se zapojují do soutěže Středoškolák roku. Jednou jsem seděl v čekárně u zubaře a v rádiu vysílali o problémech Facebooku se vstupem na burzu. Zeptal jsem se taťky, zda by mi vysvětlil, co to ty akcie jsou, a poté jsem se rozhodl, že si nějaké koupím. Tehdy to bylo za nějakých 500 korun. Tím začal můj zájem o tyto věci a já si postupem času uvědomil, že si vlastně hraju na podnikatele. Takže jsi to ze začátku bral spíš jako koníček.. Někdo chodí třeba na výtvarku, ty jsi měl tohle. Dělal jsi k tomu ještě něco jiného? Vždycky mě bavil sport, ale nebyl jsem takový ten typický třídní fotbalista, spíš jsem měl rád plavání, lyžování, jízdu na kole atd. Další moje koníčky byly spojeny především s přírodou – mineralogie nebo paleontologie, odkud také pramení můj zájem o archeologii, který trvá dodnes. Nechtěl bych ji vyloženě studovat, ale rád bych se jí věnoval amatérsky – stylem, že se třeba vydám na nějaké místo, které bylo osídleno v pravěku a budu se tam snažit něco objevit. Ale za svůj celoživotní koníček číslo jedna rozhodně považuju sportovní rybolov v kombinaci se závodním. Jak se liší sportovní rybolov od toho klasického? Neděláš to s cílem, aby ses najedl, ale pouze rybu chytíš a poté ji zase opatrně pustíš zpátky do vody. Bavilo mě se v tom postupně zdokonalovat, až jsem se začal pravidelně účastnit rybářských závodů, kde se mi dařilo vyhrávat. Kdy tě napadlo dělat zrovna tuhle aktivitu? Máte to v rodině? Jako malý jsem strávil hodně času na procházkách u řeky, kde jsem logicky potkával rybáře s pruty. Vzal jsem do ruky klacík a zkoušel jsem to taky. Později jsem klacík nahradil prutem po tátovi. Když ses začal věnovat aktivitám mimo školu, jak to ovlivnilo tvoji docházku a plnění studijních povinností? Abych řekl pravdu – díky bohu za individuál. Nikdy mi nedělalo problém se učit, můj prospěch dokonce patřil k nejlepším ve třídě. Když jsem se ale začal mnohem rozsáhleji věnovat věcem mimo, tak to začalo upadat. Nové znalosti a vědomosti chci získávat pořád a dříve jsem pro tyto účely školu vnímal jako hlavní prostředek, ale musím uznat, že díky tomu, co dělám, se toho za odpoledne naučím mnohem víc, než během dopoledne ve škole. Jde ale jen o věci spojené s podnikáním a jsem si na druhou stranu vědom toho, že se hodí mít základy i z ostatních oborů. [endif]
Jak to poznamenalo tvůj vztah se spolužáky? Co na to vůbec říkají? Je přirozené, že se člověk trochu odcizí, když v té škole není tak často, což mě samozřejmě mrzí. Když se tam jednou za čtrnáct dní objevím, ostatní na mě koukají jako na ducha. Ale stále tam mám své nejbližší kamarády. Pozitivní je, že nejsi omezený jen na lidi ve škole. Během svých aktivit poznáš mnoho nových lidí z jiných sfér. To rozhodně. Dostávám se do kontaktu se strašně zajímavými a úplně jinými lidmi, než na jaké jsem byl zvyklý. Díky tomu, že jsem se teď delší dobu mimo podnikání věnoval i neziskovým aktivitám, jsem narážel na lidi z různých sociálních skupin. Založil jsem neziskový projekt Nenech to být, se kterým hodně pronikám do problematiky šikany a tudíž do školství, což je trochu paradox vzhledem k tomu, že sám do školy tolik nechodím. Setkával jsem se hodně s psychology, pedagogy nebo si celkem rozumím s bývalou ministryní školství Kateřinou Valachovou. Znám se i s pár dalšími politiky, např. s poslankyní za TOP 09 Markétou Pekarovou Adamovou. O čem si s o tolik staršími a zkušenějšími lidmi povídáš? Mají pocit, že rozumím „marketingu na mladé“. Proto se vždycky ptají na rady, jak na mé vrstevníky zapůsobit. Konkrétně s Katkou Valachovou jsem se samozřejmě hodně bavil o školství, ještě když byla ministryní. Věčné téma je tzv. Pamlsková vyhláška. Kdybys mohl něco v českém školství změnit, co by to bylo? Pokusil bych se ho udělat více individuální, protože mám pocit, že je každý žák od první třídy automaticky zařazen do systému, který je ušitý pro všechny stejně. Skvěle ten problém vystihuje citát, který říká, že když budeš posuzovat rybu podle její schopnosti vylézt na strom, tak si bude celý život myslet, že je hloupá a neschopná. Za velký paradox považuju to, že se ve škole nejvíc věnujeme tomu, pro co nemáme vlohy. Přijde mi to nelogické, protože přece nemůžeme změnit, když nám něco nejde. Četl jsem nějaké průzkumy, ze kterých vycházelo, že se žáci věnují desetkrát nebo dvacetkrát víc předmětu, ze kterého mají pětky než jedničky. Škola dělá to, že když na něco máme talent, vůbec to neřeší - člověk sice dostane jedničku, ale extra pochvala nebo povzbuzení k další aktivitě v tom daném oboru ze strany učitele většinou nepřichází. Naopak v momentě, kdy dostane pětku např. z biologie, všichni mu říkají, aby se víc zaměřil na ni. Přitom takový postup by měl být právě po tom, co žák dostane dobrou známku – měli by ho podporovat a vyzývat, ať tím stráví víc času. Takže pokud nemá vlohy např. pro matematiku, nemá se od něj chtít, aby v tom exceloval, ale pouze aby znal to nejpodstatnější.
[if !supportLineBreakNewLine]S Nenech to být se snažíš bojovat proti šikaně. Řekni nám k tomu něco víc. Jak to vzniklo? Každý za tím hledá nějaký hluboký příběh, ale musím vás zklamat – není tam. Po tom, co jsme s kamarády prodali dva předchozí projekty (e-shop s VR brýlemi a apku Presentlist), jsem měl najednou „čisté portfolio“ a přemýšlel jsem, do čeho dalšího vložím své úsilí a energii. Rozhodl jsem se, že bych se chtěl pokusit vyřešit problém šikany, udělat svět trochu lepším. To byl tedy vznik Nenech to být. Pak to mělo velikánský úspěch. Bez jakékoliv marketingové strategie či propagace se k nám připojilo na 950 škol, což je na Českou republiku fakt velké číslo. Navíc mám pocit, že to má opravdu nějaký dopad. Na začátku jsem si říkal, že i kdyby to mělo pomoct jednomu jedinému dítěti, tak to má smysl, a nyní vím o mnoha, kterým to reálně pomohlo. Jsem toho názoru, že rozhodně stojí za to se těmito problémy, které sužují studenty, zabývat. Např. v Americe se to děje v daleko větším měřítku. Až 160 000 dětí nejde každý den do školy, protože se bojí o své bezpečí. Mně se nechtělo do školy, protože se psal diktát z češtiny – jim z důvodu, že se jim něco stane. Ještě děsivější je statistika, že v USA cca deset mladistvých denně spáchá sebevraždu. Je dobře, že duševní zdraví je na tamějších školách téma číslo jedna a proniká i do seriálů jako např. 13 Reasons Why. Situace v Americe mě přiměla k tomu, abych vytvořil software podobný NNTB a pokusil se pomoci také tam. Má název FaceUp a momentálně mi práce na něm bere asi všechen můj čas. Pro ty, kdo to třeba neví - na jakém principu Nenech to být funguje? Popíšeš prosím, jak ta pomoc pak konkrétně vypadá? “Nenech to být” je internetový systém a mobilní aplikace bojující proti šikaně a vylučování z kolektivu na školách po celé ČR. První zásadní výhodou našeho systému je ale fakt, že je zcela anonymní. Dáváme tak možnost o problému informovat i dětem, které by se v reálném světě bály cokoliv udělat. Nic jim nehrozí, a nejen proti šikaně tak bojují stylem, který je pro ně naprosto přípustný. Zároveň po nich nechceme určení “agresora”, tudíž nejde ani o žalování. Druhá výhoda přijde v momentě nahlášení. Informace není podána pouze třídnímu učiteli, který se obvykle snaží problém neúspěšně řešit na vlastní pěst, ale vámi vybrané proškolené osobě, která ví, jak postupovat. Tím překonáváme zásadní dva faktory, které až do teď odhalování podobných problémů bránily. Je něco, co jsi kvůli všem svým aktivitám musel omezit? Všechno. Teď mám zrovna období, kdy mám fakt hodně práce, a absolutně nepřipadá v úvahu, že bych si třeba šel na pár hodin sednout někam zarybařit. A nebojíš se, že na tebe dolehne syndrom vyhoření, když toho máš tolik? Snažil jsem se meditovat, ale moc mi to nešlo. Podle mého názoru vyhoření hrozí lidem, kteří svou práci dělají jakoby zvenčí a pod daleko větší vahou zodpovědnosti – musí např. zabezpečit rodinu a pořád doufají, že se jim zadaří a vydělají velké peníze, a ono to třeba zatím nepřichází. Já takovou povinnost ještě nemám. Mě žene to, že nechci zklamat lidi kolem sebe nebo ty, kteří se mnou spolupracují, ale to je všechno. Sám za sebe zodpovědnost moc necítím a dělám to hlavně proto, že mě to baví, takže si myslím, že tomu riziku zatím moc vystavený nejsem. Vraťme se k některým tvým předchozím projektům, např. oblíbené aplikaci Taháky do kapsy. Jak tě to napadlo? Původně jsme s kamarády chtěli vytvořit něco, co bude studentům pomáhat a bude obsahovat funkce jako kalkulačku, převodník apod. a jako vedlejší doplněk offline výpisky a vzorečky a nakonec zůstalo jen u nich. Vznikla tak databáze tisíců zápisů z různých předmětů. Byla to první aplikace, kterou jsme s kamarády vymysleli a přetavili ve skutečnost, a mám k ní tudíž velkou citovou vazbu. Pustil ses naopak v minulosti do něčeho, co se ti vyloženě nepovedlo? Často narážím na lidi, co mi říkají „Wow, ty jsi toho na svůj věk už tolik dokázal.“ A mojí odpovědí je, že neznám nikoho, kdo by toho za osmnáct let svého života pokazil tolik jako já. Je přirozené, že když člověk zkouší velké množství věcí, většina z toho třeba nevyjde. Ideální případ je, když jsou úspěchy a neúspěchy v poměru padesát na padesát, čehož se snažím držet. Když se něco, čemu jsem se věnoval, nepovedlo, bral jsem to jako zkušenost, ze které se lze poučit, ne nutně jako neúspěch. Řídím se citátem, že pokud si v podnikání máš vybrat mezi penězi a zkušenostmi, zvol zkušenosti, protože peníze se potom dostaví. Kdo ti v životě poskytuje nejcennější rady? Vždycky mi nejlépe poradí rodiče, ale motivuje mě i mentální kouč a podle mě nejlepší manažer v historii naší země Honza Mühlfeit, úspěšný podnikatel Kuba Nešetřil nebo dostávám rady od svého investora. Už dřív jsem si uvědomil, že pokud chci jakožto mladý člověk bez zkušeností z velkých firem něco budovat, potřebuju mentory z řad lidí, co už mají něco za sebou a kterých si vážím. Proto se jich často ptám na názor a zpětnou vazbu. Co bys doporučil svým vrstevníkům, kteří by se také chtěli začít víc angažovat? Nejdůležitější je nebát se a začít. Neposlouchat ty, kteří říkají, že to nedokážete, protože to nejde. Možné je opravdu skoro všechno a podle mě nezáleží na věku. Neodkládejte to, nečekejte na ten „správný čas“ – ten je teď. Prozradíš nám na konec, co Honza Sláma plánuje se svým životem dál? Chci se dál naplno věnovat FaceUpu. Má to veliký jak společenský, tak finanční potenciál. Do toho mám pár vedlejších projektů, u kterých člověk nikdy neví, zda se vydaří. Je tam něco málo s instagramovou automatizací a elektromobilitou, zatím to ale rozvádět nebudu. FaceUp tlačíme, jak to jen jde. Asi přeruším studium a odjedu dlouhodobě do USA. Zatím jsem tam létal maximálně na pár týdnů, ale to už nestačí.
[endif]
