Úspěchy v Pianistovi roku, koncertování se špičkovými hudebníky nebo vlastní promo nahrávka. Hudba Danův život prostupuje ve všech možných formách - ať už v rámci komponování skladeb, managementu projektů nebo studia. Nahlédněte pod pokličku české jazzové scény a zjistěte, jak se žije a tvoří mladému muzikantovi v rozhovoru s Danem Bulatkinem, bronzovým medailistou Nejaktivnějšího středoškoláka 2017.
Jazz Dock, Praha, foto: Alexej Norkin
Dane, jakožto (nutno říci, že úspěšný) účastník minulého ročníku naší soutěže můžeš poskytnout radu tomu, kdo třeba váhá, zda se přihlásit. V čem tě Nejaktivnější středoškolák inspiroval a obohatil v tvém dalším působení? Můj názor je, že tento typ soutěží je úžasný v tom, že přihlášení nevyžaduje skoro žádnou práci a také neexistuje žádný risk. Pokud daný zájemce nevyhraje, nic se nestane. Zkusil to a to je klíčové. Každé ego to přežije – já sám jsem se napoprvé ani neumístil a nikomu se nic nestalo. Tuto soutěž vnímám jako velký zdroj inspirace. Člověk se dostane do komunity podobně naladěných lidí, jako je on sám. Nejsou to lidé, kteří jsou zvyklí se spokojit s průměrným výsledkem. Nejsou to lidé, kteří přežívají střední školu s tím, že netuší, co chtějí od budoucího života. Všichni účastníci této soutěže mají drive, mají zápal. Proto pro mě bylo minimálně příjemné v rámci vyhlášení vidět tolik lidí, kteří jsou v tomhle podobní jako já. K nezaplacení pro mě ovšem byla jiná věc. Posledních několik let jsem byl zvyklý se prosazovat zejména mezi dospělými. Ať už produkčními a dramaturgy klubů a festivalů, hudebními publicisty, nebo zejména špičkovými profesionálními hudebníky. Přece jen, má první "profi" kapela byla s Jiřím Válkem, flétnistou obrovského renomé, se kterým jsem poprvé koncertoval ve svých 14 letech (kdy jeho věk byl 75 let!). Dostávat validaci od takovýchto lidí je úžasný pocit. Ale po těch letech snažení získat 3. cenu (obzvlášť mezi takovou neuvěřitelnou konkurencí) od mých de facto vrstevníků je úplně něco jiného a jsem za to velice vděčný. Tvoji osobnost a život definuje hlavně muzika. Jak tvůj hudební příběh začal? Čemu všemu se ještě stíháš věnovat? V současnosti se mimoškolně věnuji de facto právě jen hudbě – ovšem z různých úhlů: jako výkonný umělec, jako manažer pro své projekty, jako skladatel a aranžér, jako učitel a hlavně jako student. Své aktivity na všech ostatních polích beru pouze jako postranní (ať už jde o studium jazyků, které chci dobře ovládat kvůli managementu a komunikaci se zahraničními profesionály, nebo sport, který potřebuji kvůli zdraví, abych byl nadále schopen se stejnou intenzitou koncertovat atd.). Se školou momentálně končím, v květnu mám maturitu. K hudbě obecně jsem se dostal v mých čtyřech letech ve školce na recitálu jednoho z kamarádů. Se samotným jazzem jsem se poprvé „setkal“ ve dvanácti letech v podstatě souhrou náhod. Skvělý učitel Vojtěch Eckert mě tímto hudebním žánrem natolik zaujal, že jsem se jinou hudbou už zabývat nechtěl. K rozvíjení mých jazykových schopností mě přirozeně přivedla komunikace v mé bilingvní rodině a také v anglické školce, kam jsem docházel. Takto jsem se postupně propracoval na úroveň C2 ve 14 letech. Kolik času svým aktivitám věnuješ? Jak se ti to daří kombinovat se školou? Naprosté maximum času. Mnohdy tím do jisté míry trpí jak školní povinnosti, tak i můj sociální život. Ale stojí mi to za to, jinak bych to samozřejmě nedělal. Často se setkávám s tím, že hudební laici netuší a tudíž ani nedokážou ocenit, kolik času, práce, úsilí a peněz stojí to, abychom pro ně odehráli např. dvouhodinový koncert. Jenže to je cvičení na samotný nástroj, naučení se repertoáru doma, mnohahodinové zkoušení s kapelou, cesta atd. Rovněž vybavení stojí velké sumy peněz. Není to jen tak. Pokud jde o školní docházku, je to bída. Mám pocit, že na naší škole jsou absence řešeny více než cokoli jiného, takže je to pro mě každodenní boj, abych nemusel být přezkušován. Ale v tom nejsem sám. Nejhorší to je logicky v tomto pololetí před maturitou. Individuál mám (a jsem za něj samozřejmě vděčný), ale ne v takové podobě, jako by leckdo čekal. Jsou mi za určitých podmínek odpouštěny některé hodiny. V tomto ročníku jsou to však dvě hodiny týdně, takže sami můžete posoudit, jak značná je to pro mě pomoc. Pravdou ale je, že oproti jiným gymnáziím máme relativně kompaktně sestavený rozvrh. Takže školní docházka vlastně tolik netrpí, trpí spíš moje zdraví – chronický spánkový deficit, těžká závislost na kávě... Však to všichni znáte. :) Ale nestěžuju si, přežívám to většinu dnů celkem dobře. Dostává se ti ze strany školy či spolužáků spíše podpory, nebo se setkáváš s „indiferencí“? Podpora ze strany školy je v tuto chvíli prakticky nulová. Nevím, proč tomu tak je – při druhém ročníku Pianisty roku mi škola obrovským způsobem pomohla svými hlasy ve veřejném hlasování, teď jsem spíše upadl v nelibost. Tyhle věci já ovšem neřeším. Prostě to tak je a na můj každodenní život to má minimální vliv. Paradoxně i můj úspěch v Nejaktivnějším středoškolákovi se setkal ze strany vedení školy převážně s negativní reakcí. Soutěž, potažmo organizaci, totiž vidí jako hnutí, které prosazuje, že střední škola je k ničemu. Nerozumím tomu, jak je něco takového možné, ale tady to vidíte. Ze strany spolužáků jsem podporu prakticky nikdy neměl. Najdou se jedinci, kteří se o mé aktivity zajímají, ale většina je právě indiferentních. Přece jenom jazz je extrémně okrajový žánr (přestože dělám i spoustu jiné hudby). Podporují mě hlavně lidé, kteří mají jazz rádi, kteří jej vyhledávají, nebo se mu v nějaké formě přímo věnují. Mnoho z těch "indiferentních" však potají závidí a nemusí to být nutně hned poznat. Závidí ovšem pouze povrchním výstupním produktům mé práce – individuál ve škole (jakkoli marginální může být), honoráře, nějaká forma prestiže atd. Tu práci za tím však bohužel nevidí. Ale to patří k lidské nátuře a je to přirozené. Už několikrát jsem musel ve škole obhajovat, že jedu na turné v maturitním ročníku ne kvůli tomu, abych si nahrabal peníze, ale protože jsou to obrovské příležitosti pro kariérní růst do budoucna. A už jsem životem naučený, že z každé malé příležitosti může vyrůst něco velkého. Je to pro mě hlavně o seberealizaci a tak by to podle mě mělo být se všemi mimoškolními zájmy, pokud je chceme dělat pořádně.
Dan na loňském vyhlášení Nejaktivnějšího středoškoláka v pražském sídle Microsoftu.
Na kontě máš notnou řádku úspěchů. Od dvojnásobné „bronzové medaile“ v soutěži Pianista roku, přes účast na nejrůznějších jazzových festivalech až po nahrání vlastní hudební nahrávky. Kam dále směřuješ a čeho bys chtěl ve své (nejen) hudební kariéře dosáhnout? Co je tvůj největší hudební sen či meta? Pro mě je hlavním dosavadním úspěchem roku 2018 to, že jsem se dostal na jazzovou katedru HAMU. Není běžné, že by se na takovou instituci dostal člověk bez jakéhokoli formálního hudebního vzdělání a o to více si toho vážím. Na studium tam se nesmírně těším a věřím, že mě bude v mnoha ohledech posouvat dál. [endif]
Vlastní nahrávku jsem sice udělal, ale to byl jenom začátek. Do budoucna bych chtěl vydat celou desku. Dlouhodobým cílem je deska s mojí vlastní kapelou, ale na to je ještě spousta času. Minimálně než se napíše repertoár, za kterým si budu moct stát. Mám ale i několik jiných projektů, kde funguji jako co-leader a ty jsou znatelně dál v procesu. S těmi bych se velmi rád dostal k nahrávání již příští rok, ale nechci předbíhat. [endif]S jedním z těchto projektů – mezinárodní trio Bulatkin/Mathisen/Zimring – jedeme na krátké turné v květnu. Přesné lokace budou odhaleny brzy. Mám v hlavě plno nápadů na další projekty, jednorázové akce, turné atd., ale o to se raději zatím dělit nebudu (potom se to, jak to tak bývá, nepodaří). A nejvyšší hudební meta? Nemusíme chodit daleko. Když sleduji obrovské úspěchy českých hudebníků v zahraničí, je to neuvěřitelná inspirace. Dnes světová jména jako Jan Hammer, George Mráz, Miroslav Vitouš... Ale neméně inspirativní jsou pro mě příběhy dnešní střední a mladé generace jazzmanů – Grammy Ondřeje Pivce za spolupráci s Gregory Porterem (a nejen to, samozřejmě), koncert Tomáše Kača v Carnegie Hall, skvělé spolupráce Karla Růžičky jr. se světovou hudební špičkou... Tam bych se samozřejmě jednoho dne viděl nejraději, ale jsem realista. Radši se nechám přijemně překvapit. Myslím si však, že má velmi "pohodlná" osobnost by mi neumožnila učinit tak razantní krok jako z ničeho nic odjet do USA, ale kdo ví, jak se budu cítit za 5, 10 nebo 15 let. Teď druhá strana mince - jaké bylo naopak tvé největší zklamání? Dostal ses někdy do slepé uličky? Nedávno jsem měl jeden dost nepříjemný zážitek jakožto organizátor. Nic podobného se mi v takovém měřítku ještě nestalo, ale asi to nechci veřejně rozebírat. Faktem je, že jedním z důvodů, proč se mi za těch pár let na scéně podařilo to, co se mi podařilo, je to, že se umím rychle oklepat z neúspěchů. V úplných začátcích se mi stávaly nepříjemné situace pořád a kdybych to neustál, do půl roku bych byl tak hluboce traumatizovaný, že bych se na to navždy vykašlal a asi bych se i psychicky zhroutil. Něco, co mě ale značně demotivuje pořád, je katastrofální stav finanční podpory alternativního umění (kam jazz v současnosti bezesporu spadá) ze strany státu. Nejen že jsou honoráře v ČR dlouhodobě nízké (v mnohých jazzových klubech až zoufalé), ony ještě každým rokem klesají (konkrétně na mnohých festivalech a soukromých akcích). Důvodů je hodně, ale hlavním z nich jsou nízké dotace (hlavně v regionech). V ČR se dotuje spousta tvůrčích i jiných oblastí, které si vydělávají samy na sebe. Alternativní umění prakticky vůbec. Pokud se podaří sestavit nějaké turné (třeba i se zahraniční osobností), je extrémně obtížné to celé ufinancovat. Dostat grant je řehole a ty granty samy o sobě jsou malé. Je velmi důležité, aby existovala jednotná fronta umělců, kteří budou tlačit na ministerstvo kultury, aby se příspěvky zvětšily a staly se dostupnějšími, jinak bude stále těžší a těžší se hudbou uživit. Problém je také v tom, že si lidé přestávají skutečného umění vážit. Jak se hudebník udržuje „ve formě“? Musíš často cvičit i po tom, co jsi dosáhl tak vysoké úrovně?
Teď na sebe asi prásknu hroznou věc, ale pravidelně na piano necvičím. :D Kvůli škole na to bohužel není čas. Cvičím, když se musím naučit nový repertoár a skoro každý večer vystupuji, takže v kondici se tak nějak udržuji sám o sobě. Po maturitě se chystám si sestavit cvičební rozvrh, kterého se budu v rámci možností držet. Ten bude zahrnovat trénink klasické hudby, rytmus, stahování sól a mnoho jiného. Koncertuješ s profesionály z ČR i ze zahraničí. Stává se ti, že máš před vystoupením trému, nebo se považuješ za „ostříleného“ muzikanta? Trému nemívám často, ale stává se to. Vždy jsem nervózní z nahrávání, také mě stresuje, když mám hrát na více kláves zároveň a používat hodně různých zvuků. Největší respekt mám ale z ostatních hudebníků na pódiu, a to v případě, že na daného člověka nejsem zvyklý, hraje skvěle a má dobré renomé, a hlavně pokud je náročný repertoár. Také se mi někdy stane, že jsem ze všelijakých důvodů ve stresu z některých konkrétních pódií. Může to být způsobeno prestiží daného místa, či celkovou aurou dané situace. Rovněž když dorazí na koncert tzv. jazzová policie (tedy dobří jazzoví hudebníci jako posluchači), může se stát, že to hráče na pódiu rozhodí.
Studio Svárov, foto: Barka Fabiánová Co bys doporučil svým vrstevníkům, kteří se také chtějí více angažovat, ať už v jakékoli oblasti? Kde a jak začít? Od čeho se odpíchnout? Naprosto zásadní je dostat se do komunity daného oboru. Jako dobrý odrazový můstek mi posloužily koncerty mého tehdejšího mentora Vojtěcha Eckerta, kde jsem se začal pomalu seznamovat se "zákulisím" české jazzové scény a také získával první kontakty. Dalším krokem jsou workshopy. Jsem přesvědčen, že existují letní školy, dílny a všelijaké kurzy na prakticky každý obor. Na nich se člověk seznámí nejen s experty v oboru, ale také s podobně naladěnými vrstevníky (má první kapela byla složena právě touto cestou). V mém případě to byla na úplném začátku Letní jazzová dílna ve Frýdlantu, poté také Czech Jazz Workshop v Praze. No a pak je potřeba jít se svou kůží na trh – v případě hudby jsou to jam sessions, v případě managementu tzv. Start up vs. Fuckup Nights apod. Tady člověk předvede, co je zač, co umí a je to také další obrovská příležitost pro zvětšení know-how v oboru a rozšíření klíčových kontaktů. Tento krok je nejtěžší a ze své podstaty zřídkakdy vyjde hned, proto je potřeba překonat své ego a dělat to tak dlouho, až to nakonec vyjde. Trvá to dlouho, je to nepříjemný proces, ale stojí to za to. A na závěr – nejlepší rada, co jsi kdy dostal? Tak to je velmi těžká otázka. Ale asi by to byla rada rodičů, jež zní: „Vše, co se nestane, je k lepšímu.“ Znamená to v podstatě to, že i věci, které se nepovedly, mají své klady. Ty se ale mohou ukázat až za velmi dlouho, a proto nemá cenu na neúspěších lpět. To ale samozřejmě neznamená, že nemáme usilovat o co nejlepší výsledek. [if !supportLineBreakNewLine] Chceš se o Danovi dozvědět ještě víc? Sleduj jeho webové stránky: www.danielbulatkin.com
Poslechni si ho na Soundcloudu: www.soundcloud.com/daniel-bulatkin
Facebook: https://www.facebook.com/bulatkindaniel/
[endif]
